Zatímco ve fotbale a hokeji jde o krásné branky, pravé kouzlo baseballu vyvolává okamžik, kdy odpálený míček nezadržitelně směřuje mimo vyhrazené hřiště. Spolehlivě zvedá diváky ze sedaček a dokáže měnit dobré zápasy ve vynikající. Homerun je zkrátka kořením nejpopulárnější americké hry světa. Pálkař pražských Eagles Matěj Hejma přináší tolik žádané momenty více než pravidelně.
Předloni dosáhl na bájný milník padesáti homerunů a stal se (v pětadvaceti letech) historicky nejmladším českým hráčem, kterému se podobný kousek povedl. Loni pak dominoval statistikám celé extraligy. Přesto není stále spokojený. „Bez titulu nebude moje kariéra kompletní. A jestli k jeho zisku povedou mé odpaly, není rozhodující,“ prozradil český reprezentant.
Matěji, sezonu jste zakončili na čtvrtém místě, navíc až za vaším městským rivalem Kotlářkou. Jak ji hodnotíte?
Úplně spokojeni samozřejmě být nemůžeme, naše ambice směřovaly do první trojice. Při pohledu na kvalitu letošního ročníku se však nejspíš jednalo o reálný obraz našich možností.
V čem jste za nejlepší trojkou zaostávali?
Poměrně dlouhou dobu máme stálý kádr a na rozdíl od Draků nebo Ostravy nemáme dostatek mladých, kteří by družstvo doplnili. Nekupujeme moc cizinců, naopak spoléháme na odchovance. Když se jim postup na nejvyšší úroveň nedaří, naše strategie se stává slabinou.
Svému pražskému sokovi jste se ale již vyrovnávali?
Kotlářka letos citelně oslabila, obě mužstva tak byla zhruba na stejné úrovni. Na soupisce měla pár reprezentačních nadhazovačů, na tomto postu byla kvalitnější. Na pálce jsme naopak dominovali my. Za Ostravou či Brnem však kvalitativně zaostáváme, oba týmy těží z práce šikovných mladých kluků, kteří tvoří většinu soupisky. Dva nebo tři kvalitní cizinci pak jejich kabinu jen doladí, jádro však tvoří kvalitní čeští baseballisté.
Proč jsou v doplňování družstva natolik úspěšní?
Vydali se správnou cestou, dlouhodobě spolupracují s mládežnickými kategoriemi od sedmnácti do dvaceti let, což je pro přechod nejpříznivější věk. U nás nastolená spolupráce není ideální. Junioři nedostali příležitost vyjet s námi na utkání, pouhých pár střetnutí by jim přitom pomohlo nabrat velké zkušenosti. Následně odejdou starší hráči, je potřeba doplnit kádr a mladíci nejsou plně připraveni. Hrají nižší soutěže a rozdíl je obrovský.
Chválil jste koncept Ostravy, která prožívá baseballový boom i co se týče podpory fanoušků. Je něco podobného možné také v Praze?
Přivést k naší hře diváky v Praze, je daleko těžší. Možností, kam v hlavním městě o víkendu vyrazit, je na rozdíl od Ostravy moc. Tím rozhodně nechci snižovat počínání jejich marketingu. Fanoušci tam svůj tým ženou, do baseballu začínají být zažraní. Na tribunách navíc nesedí jen rodinní příslušníci a známí, podařilo se jim přilákat i nezainteresované příznivce. Tímto směrem by se baseball měl snažit směřovat. S Eagles kráčíme také správným směrem, ale Ostrava ukázala daleko intenzivnější a rychlejší cestu.
Byť jste s Eagles na medaili nedosáhl, individuálně překračujete milníky. Předloni jste odpálil padesátý homerun kariéry, mnoho dalších jich od té doby přibylo. Sledujete osobní statistiky?
Odpálené homeruny jsou samozřejmě příjemné, ale na podobné statistiky příliš nehledím. Hlavní cíl je pro mě týmový úspěch, moje kariéra nebude kompletní, pokud nevyhraji titul. A jestli k jeho zisku povedou mé odpaly, není rozhodující.
Zatím pomáhají mužstvu výrazně. Loni jich bylo šestnáct, přestože kvalita nadhazovačů byla obrovská…
Ano, tak skvělí nadhazovači se za deset let mého působení v extralize ještě nesešli. Na soupisce každého účastníka figurovali minimálně dva hráči ze zahraniční nebo alespoň členové reprezentace. Za celý ročník jsme prakticky nezažili lehčí zápas. Já se snažil udržet si stabilní úroveň, nemít klasickou up and down formu. Letos by opravdu nebylo jednoduché vyhrabat se ze špatného období zpět.
V čem spočívá tajemství vaší stabilní formy?
V psychice. Díky trenérům jsem získal určitě fyzické proporce a schopnosti, ale přibližně ve dvaceti letech jsem pochopil, že devadesát procent výkonu dělá hlava. Znát soupeřovy nadhazovače a předvídám jejich nadhoz, nikoli jen přijít na pálku a čekat, co přiletí za balon. Čeká mě ještě dlouhá cesta, mám na čem pracovat. Psychika mi ještě kolikrát kolísá, sezona je hodně dlouhá.
Spolupracujete při získávání mentální odolnosti s psychologem?
Spíše se sebevzdělávám sám. Existuje spousta psychologických knížek z baseballového nebo i sportovního prostředí. Poznatky se snažím promítnout do přípravy. Pokud člověk přijde na trénink a bezmyšlenkovitě stokrát odpálí míček, k ničemu to není. Lepší je švihů absolvovat třeba patnáct, ale přinést si plán a jasný koncept. Proto chodím na tréninky rád také sám. Nechám na sebe střílet nadhazovačským přístrojem a snažím se simulovat konkrétní situace ze zápasu. V utkání jsou pak pro mě jednoduší.
Při odpalech také rozhodně neškodí, pokud má pálkař bezmála dva metry…
Určitě jde o výhodu. V MLB jsou nyní vysocí hráči jakýsi trend, jedna z největších hvězd Aaron Judge je ještě o deset centimetrů vyšší než já. Čistě z fyziologického hlediska máme delší ruce a díky tomu větší páku. Dobře trefenému míči tak můžeme dát větší sílu.
Mimochodem, vášeň pro baseball cítíte odmala? Kde se to ve vás vzalo?
Přiznám se, že ani nevím. Vždy mě to táhlo k americkým sportům jako je baseball. Brácha hrál navíc i americký fotbal a basketbal. Dětství jsme trávili sledováním zámořských lig. Baseball mě ale ze začátku vůbec nešel, rád jsem ho sledoval v televizi, samotné hraní mě ale úplně nenaplňovalo. Až po nějakých dvou letech jsem mu přišel na chuť a zjistil, jak krásný a všestranný. A láska k němu mně vydržela dalších dvacet let.
Zámořský baseball jste však nesledoval jen v televizi, čtvrtou nejvyšší soutěž v USA jste si sám vyzkoušel….
Angažmá v USA bych doporučil každému, jedná se o jednu z mých nejcennějších zkušeností. Za čtyři roky jsem získal spoustu poznatků, právě tam jsem pochopil, že psychika je nejdůležitější. Všechno samozřejmě nebylo vždy růžové. Baseball na farmách klubů MLB je úplně jiný, než tomu je v českých klubech nebo reprezentaci. Člověk hraje, pokud se nedostane do nejvyšší ligy, spíše sám za sebe. Spoluhráči se stávají konkurenty. Není to jednoduché prostředí, bylo náročné na psychiku a málokdo tlak vydrží. Vždyť každý den musíte bojovat o postup výše, potažmo abyste se udržel alespoň tam, kde jste. Hráčů jsou v organizaci téměř dvě stovky, všichni mají talent, ale psychicky vše ustojí nějakých třicet nebo čtyřicet z nich, jež jsou schopni dostat se na vrchol.
Jaká je úroveň českého baseballu ve srovnání se zahraničím?
Česko udělalo velký výkonnostní krok, za posledních deset let se markantně přiblížilo top týmům. Není divu, že jsme se ve světovém žebříčku posunuli o nějakých deset příček. V mládežnických kategoriích odvádějí trenéři výbornou práci, důležitá je také zkušenost mladých ze zámoří, ať už z profesionálních lig nebo univerzit. Získali tím profesionalitu, vyzkoušeli si baseball na nejvyšší úrovni. A rovněž poskočila i mentalita národního týmu… U kormidla je šestý rok Mike Griffin a jeho dvanáct let zkušeností z nejvyšších úrovní naší hry je znát. Je schopný dotáhnout do organizačního týmu lidi jako je Trot Nixon, jenž dlouhodobě působil v MLB a dokonce vyhrál Světovou sérii. Podobné osobnosti přinášení nejen neocenitelné rady, ale rovněž nám dodávají jakousi americkou mentalitu. Pocit, že se dá hrát s každým. Zní to možná jako klišé, ale v tom vidím největší posun.
Pálkaři jsou dlouhověcí, dokdy chcete pokračovat vy?
Neznám konkrétní číslo. Hodně bude záležet na práci, kolik času mi dovolí u baseballu strávit. Také bude záležet, jak dlouho mu vydržím věnovat veškerý volný čas. Ještě pár let na nejvyšší úrovni ale chci vydržet.
